Z italské fronty – Ze sočské fronty až k Piavě -1917-1918 – online expozice
První světová válka na fotografiích II.díl
Náš dědeček, umělecký knihař Jenda Rajman se v mládí účastnil první světové války. Máme fotografie z italské fronty, kde sloužil jako civilista, úředník polní nemocnice (K. u. k. Feldspital Nr. 3/15). Byli jen pár kilometrů od válečné fronty ve vesnici Podmelec. Po tři roky probíhaly v údolí řeky Soča těžké boje bez významnějšího posunu. Život v nemocnici do roku 1917 přibližují hlavně fotografie v předchozím článku.
K. u. k. Feldspital Nr. 3/15
Nejprve si prohlédnete ještě další snímky z Podmelce. Následovat budou fotky z italské fronty pořízené při putování nemocnice za vojskem postupujícím do Itálie k řece Piavě. Popisy (pokud jsou) a přepisy textů naleznete u snímků.
10.2.1917 Odcházející část našeho trainu. Z toho můžete uznati, jak veliká je naše nemocnice, když může pohřešovati tolik lidí i koní, a přitom vykonávati nezmenšenou službu. Vpravo na silnici rozkročený je náš Pepa. S každým vojínem se těžko loučil, i oni s ním ovšem, neboť většině od počátku vojnu se tak svědomitě staral o přilepšení jim, a oni to dobře věděli, a odcházejí s myšlenkou, že už tak nebude.
Deník z italské fronty
Kromě fotek jsme našli i Jendův popis ostřelování jejich údolí, snad jeden list deníku. Bohužel není úplně jednoduché určit rok zápisu, přesto svědectví hrůz války stojí za zveřejnění. Nejpravděpodobnější je doba těsně předcházející putování polní nemocnice za frontou až k Piavě. Výňatky jsou přepsány v původním tvaru bez oprav pravopisu apod.:
Asi od 10. srpna počali Italové ostřelovat údolí mezi St. Lucií a Bačou silněji než kdy před tím.
—
Již 15. odpl dopadly tři granáty na blízký vrch před námi (as 300 m vzdušné přímky), pod nímž jsme bydlili a spali. Přes to jsme to dosud nebrali vážně a večer hráli nahoře ještě taroky a já se těšil, že druhý den pojedu na dovolenou. 16. odpl ale Italové dělové jícny ještě trochu zvedli a asi 5 střel dopadlo na straně přímo od naší nemocnice, jiné nás pak přeletěly. Nyní bylo již nebezpečí zde. Od blízké exploze tlakem vzduchu opadala omítka v poddůst. jídelně a několik kamenů nám zle zřídilo náš altánek, kde jsme se tolikrát dobře poměli.
—
17. slavily se narozeniny panovníka. Byla připravena dobrá jídla pro veškeré mužstvo a jiné. Též každému muži „gebiroval“ pětidenní plat jako zvláštní příplatek.
Ve tři hodiny šel Pepa vyplácet nemocným a v ½ 4 už to začlo. Dva granáty najednou a hned na to 3 těsně za sebou, každý jinde vybuchující.
—
Každý z nemocných, kdo mohl, běžel do tunelu a do svodu vody pod širokým a vysokým náspem trati. Tento jediný byl úplně bezpečný a vtěsnalo se tam asi dvě stě lidí, z nichž veliká část civilního obyvatelstva, hlavně ženy s dětmi.
Tam stojíc ve tmě, malé děti na rukou, větší vedle sebe ve velikém rozrušení poslouchaly výbuchy granátů. Děti plakaly, že nebyly k utišení, zvláště když se blížil s hrozivým jekotem granát a v blízkosti vybuchl byl tak mocný tlak vzduchu Každý se chvěl před s hrozivým jekem blížícím se granátem myslíc, že mu bude v jeho blízkosti explodovati.
My v nemocnici jsme to měli mnohem horší. Měli jsme mnoho těžce raněných a musili jsme čekat, dokud nepřijede vlak, abychom vše naložili a poslali dále.
5 hodin jsme nakládali. Každý musil pomoci nositi. Z nemocných kdo jen trochu mohl, běžel sám. Bylo celkem asi 500 lidí, nikdy nebyl transport tak brzy hotov jako tenkrát, přesto ale zdálo se vše dlouhé – než jednoho raněného jsem donesl do vozu, vybuchly dva granáty na protějším břehu a kameny létaly přes nás. Tomu se ale člověk již vyhne.
Bylo to odpoledne, na které do smrti nezapomenu. Snad sto as 30 cm granátů vybuchlo v okolí, okna tlakem vzduchu i kameny rozbita. Těžší kameny proletěly střechou do místností, nikdo však již uvnitř nebyl.
Jisté je, že Italové na nemocnici nemířili, ale stejně je jako zázrakem, že některý nezabloudil též k nám.
Prolomení italské fronty a postup k řece Piavě
Po prolomení italské linie v říjnu 1917 postupoval Feldspital Nr. 3/15 za svým vojskem téměř až k řece Piavě.
Těžkými podmínkami, ve kterých museli žít vojáci v první světové válce, se zabývá například bakalářská práce J. Patermanové, v níž využila námi zapůjčené podklady. Data o mobilizaci a osudech vojáků z Poděbradska a Nymburska, kam Rožďalovice spadají, upřesňuje pan Vladimír Mucha na webu valka.cz.
Poslední rok italské fronty
Italové dokázali ubránit frontovou linii na Piavě, pomáhaly jim složité přírodní podmínky. Teprve koncem října 1918 zahájili ofenzívu proti oslabené rakouské armádě. Za tři dny dokázali její pozice prolomit, také kvůli odchodu Maďarů, kteří na výzvu své nové vlády odjeli. 4.listopadu 1918, kdy již existoval samostatný československý stát, bylo podepsáno příměří.
